Po II. světové válce do sametové revoluce 1945 – 1989

Café Henke

Po roce 1945 dochází k zestátnění. Národním správcem měl být pan Šilhán, jehož potomci dodnes žijí v Rumburku. Došlo ke sloučení a funkčnímu propojení s budovou někdejší Clignonovy vinárny (společné sklepy, kuchyň na pozemku obj. č.p. 4 využívá obj. č.p.3, průchod z restaurace obj. č.p. 3 do budovy č.p. 4 – přilehlá cukrárna, později pivnice). V období socialismu se provozovatelem stávají s různými obměnami názvu a sídla Restaurace a jídelny.

Název Café Henke byl po válce nepřijatelný, proto jej vystřídal název Krym, ten se udržel až do převzetí Wikou. Po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 měl být údajně název zakryt černým suknem (tak jako řada jiných ruských názvů) a na transparentu se objevil název Svoboda. Zajímavé je, že tři měsíce předtím jej navštívil ku příležitosti 50. výročí Rumburské vzpoury prezident Svoboda. Fotky pana prezidenta tehdy měla pořídit paní Švamberová, pamětníci tradují i jeho jídlo a jiné podrobnosti. Díky Ester Sadivové a rumburskému muzeu se s Vámi nyní můžeme o fotky podělit.

Se vznikem těchto stránek jistě bude pro pamětníky prostor k zaznamenání svých vzpomínek, popř. dobových fotografií, např. z četných svateb. Než začnou psát pamětníci, pokusím se převyprávět takovou historku, co jsem pouze slyšel:

„Kdysi nóbl podnik, snad jediný, v kterém se vyžadovala kravata, pořádával ve vinárně zábavu s živou hudbou, a protože nepouštěli bez patřičného obleku, spouštěli ti, co se na zábavu dostali, těm, co ještě čekali venku, oblek z okna prvního patra“.

Dlouhá léta pracoval jako šéfkuchař pan Vladislav Džbánek. Dnes známý výrobce poctivých houskových knedlíků. Do tehdy ještě Krymu nastoupil po vojně roku 1963 a byl zde až do konce roku 1992 (za Kellnera a Winklera), nový majitel nepřebral staré zaměstnance a k 1.1.1993 musel na pracovní úřad.