Od přestavby k znárodnění 1925-45

Café Henke

Byl to právě Franz Henke, který pověřil (pře)stavbou budovy architekta Emila Röslera. Rösler měl sice svou kancelář v německém Plavně, ale k Rumburku a našemu kraji měl silné vazby,  viz zde oddíl III. – Architekt Rösler. 

V článku o kavárně Henke a jejím architektovi z doby otevření kavárny v roce 1925 (Rumburger Zeitung…) jsou uvedeni  i všichni, kteří se na kavárně podíleli: architekt Emil Rösler vedle samotné budovy navrhoval také její interiér, výklenek pro hudbu, který je srdcem celé budovy, provedla firma Franz Quaiser syn z Rumburku,  tato firma spolu s truhlářem Hentschelem z Krásné Lípy provedla i ostatní truhlářské práce dle návrhů architekta.  Zdobné prvky fasády vytvořil  ústecký sochař Ullrich, barevné zpracování  místností v přízemí od uměleckého malíře Hofmann – Stollberga, malířské práce v přízemí provedl pan Rentsch z Neugersdorfu, v patře pan Pilz z Rumburku, zbylé místnosti pan Kiesslich z Rumburku. Zednické a pokojové práce stavitelé Bräuer a Jäger. Zajímavostí je, že pravděpodobným dodavatelem železobetonových dílů je firma Wähner, která se v 30.letech podílela na stavbě spodní části mostu a nábřeží v Ústí nad Labem. Lustry byly dodány od pana Richtera z Jiříkova a pana Ludwiga z Varnsdorfu, potahy od pana Rengera z Kamenice, převlékárna od pana Laskeho ze Šluknova, polstrování od pana Abrhama ze Šluknova, topení od pana Preussgera z Krásné Lípy, parkety od pana W.Horna z Liberce. Z rumburských firem jsou ještě zmíněny: zámečnictví Kiesslich, truhlářství Lissner, elektrotechnik pan Liebich, sklenářství Tietze,  tapetář Wildner, kamnáři Wick a Gröschl, štukatéři Bär a Schicktanz. V roce 1923 jsem našel v adresáři jediného štukatéra právě Bära v sousedství kavárny na Königstraße 5. Štukatéra Schicktanze jsem našel v Neuteichgasse 48, tedy v blízkosti rodného domu Sigfrieda Röslera. Klempířské práce provedl pan H. Vogis.

článek k otevření z r. 1925
překlad článku 1.část
překlad článku 2.část

Clignonova vinárna 

Modernizace a neustálé přistavování bylo motivováno také konkurencí se sousední Clignonovou vinárnou, tzv. Italkou. Budova Clignonovy vinárny je také z konce 18. století a Clignon ji kupuje roku 1910. Pamětníci vzpomínají, že ještě v patesátých letech 20. století sem chodili na jídlo, ovšem později vznikla z její přední části prodejna polotovarů a ze zadní části – v prostorách velkého sálu – sklad. Fotky Clignonovy vinárny z období první republiky: